Už je to celý rok, co se prodrala na svět moje malá neteřinka Martinka. Ten čas tak hrozně rychle letí, že dokonce v létě, když jsem byl na návštěvě u rodičů a malá Marti tam běhala v chodítku, ptal jsem se, koho to je dítě, jak jsem ji nepoznal. Někam ten čas prostě mizí a já už nestíhám ani svojí rodinu. Ale byl tu rok a tak se šlo slavit. Sestra Žanda sezvala všechny do vesničky Měděnec, která se nachází na kopečkách Krušných hor a kde také bydlí. V sobotu ve 14:00 byl start oslav a já ještě v pátek netušil, zda opravdu vyjedu. Nebylo mi dobře a ležel jsem s paralenama v posteli a potil se. V sobotu ráno mi bylo přecijenom trošku líp a tak jsem posnídal, nakrmil naší zvěř, kouknul z okna a zjistil, že venku je slunko a tak by bylo hřích nejet kábrem, bo moc takových pěkných dnů už asi nebude. Vyjel jsem krátce po jedné odpoledne a nikam nespěchal, cesta utíkala a kolem půl třetí jsem přijížděl do Měděnce. Cestou jsem ještě stavěl na pár fotek a užíval si krásy hor. Když jsem dorazil, byla již většina mých sester na místě a stejně tak všichni rodiče. Martinka spala a tak jsme zatím pokecali, jak se kdo má a se švárou jsme vyběhli na kopeček, kde byla malá rotundička Mědník. Po našem návratu  přijela poslední sestra, Martinka se probudila a mohlo se začít slavit. Předali se dárky, dorty a málá chudák nevěděla, co se děje. Čas utíkal, na grilu se točilo maso a já pomalu zjistil, že je na čase jet dom. Měl jsem v plánu další noc s paralenem, ale nakonec bylo vše jinak. Po rozloučení jsem ještě zajel k hrázi Přísečnice a sledoval západ slunce. Bylo jasno a obloha byla celá oranžová. Byla to nádhera.  Potom už mě čekala cesta domů a jelikož už nebylo uplně teplo a já nebyl doléčen, zatáhnul jsem radši střechu a v klídku jel na Prahu.  Byl to fajn den a po dlouhé době jsemzas viděl naší rodinku pohromadě, počasí nám přálo a já přeji Martince další krásný rok.

Pár fotek ze soboty: