U2, kapela, kterou zná snad každý. Je to legenda a mě provází celým životem. Nejsem sice jejich skalní fanda, ale plno skladeb moc dobře znám a mám je rád. Jen když si vzpomenu, kolikrát jsem se ploužil na diskošce v rytmu U2 a v rukou svíral oběť večera…... A ted jsou kousek od nás, hrajou ve Vídni. Moc jsem tomu uplně nevěnoval pozornost, sice jsem z různých míst zaslechl, že to bude super mega koncert, ale nějak to šlo mimo mě, dokud Lenička nedonesla lístky a navrhla, jestli nevyrazíme. Samozřejmě,   bez debat, myslím, že i malí fandové, jako my, si tuto příležitost nenechali ujít. Přiblížil se datum 30.8. 2010, dovolená nahlášená a tak ráno spánek, at vydržíme, pak snídaně, sjel jsem Mařence pro cvrčky, potom na poštu, mezitím Leni finišovala práci, bo makala z domova a pomalu jsme se začli vypravovat. Je 15:00 a my pomalu startujem z Prahy, cesta utíká a po natankování plný na začátku D1 jsme zaujali místo v levém pruhu a Leni mířila na Brno. Do rádia jsme nacpali poslední cd U2, abychom byli připravení . Kousek za českýma hranicema skončila dálnice a tak jsme zbytek cesty projeli okreskama, podle navi, která nás vedla vcelku bez problémů. Konečně jsme tu, je něco po 18h a projíždíme kolem značky Wien, už jsme jen kousek od Prateru, kde se koncert na stadionu odehrává. Pomalu se prokousáváme místní dopravou, a přejíždíme přes Dunaj, kolem mrakodrapového městečka. Už jsme jen kousek a je to vidět na dopravě, která houstne. Když jsme se konečně po 19h prodrali ke stadionu, posílá nás pan policajt někam, kde není žádný volný místo a my stále hledáme, kam píchnout kábro. Nakonec jsme to vzdali, otočili a vyrazili zpět ke stadionu, kde jsme to zkusili z druhý strany a vyšlo to. Pořadatel na parkingu nám řekl, že v parkovacim domě je posledních 6 mist, začal tedy boj a hledání……………………super, měli jsme štěstí a za pár minut už stojíme před stadionem, odkud doznívají poslední tony One Republic. Trošku jsme se lekli, že už to jsou U2, ale naštěstí jsme se mýlili. Obcházíme tedy stadion a hledáme vlez F. Ten po chvíli najdem, pak  troška strachu při prohledávání, zda projdu s fotákem, ale vše je OK a mohu projít, zaradoval jsem se, ale přecijenom bych se cejtil líp se zrcadlovkou, než s našim malym Canonem. Musim uznat, že stadion je vcelku dobře řešený a neměli jsme problem místo najít, až na číslování sedaček, kde každá řada končila jinym číslem a to nás maličko zmátlo. Na začátku jsem měl pocit, že nemáme moc dobrý místa, ale nakonec jsem byl hrozně rád, že sedíme právě za podiem. Největší fanoušci se nacházeli uvnitř děleného podia a další hned před ním a další a další a další. Podium a celá scéna byla monstrozní, nic většího jsem nikdy neviděl. Vypadalo to jako velikánský pavouk, který se těšil, až všechny pohltí. Na tuto stavbu jsem koukal s údivem a s respektem před lidma, co takový věci staví, bo já z pohledu zvukaře to trošku ocením a stavět ani balit bych to nechtěl.  Uprostřed scény byl bodnutý sloup, který vedl nad hlavy kapely a vystupoval i nad celou konstrukci. Ve sloupu bylo spousty světel a dýmovnice. Světla byly i v nohách konstrukce a na každé noze se nacházeli u stropu 3 bodoví osvětlovači a dole u paty byl vždy jeden kameraman. Podium bylo rozděleno na hlavní scénu, kde měl bubeník otočné podium a poté byla mezera a další prstenec kolem podia. Ten spojoval s hlavním podiem  pár lávek, které jezdili v průběhu akce na rúzná místa a hudebníci tak mohli běhat dokola po celé scéně. Kdo nepochopil, tak to chápu, já na to čuměl taky a říkal jsem si, že tohle je fakt velká akce.

Když mě omrzelo koukání na prázdnou scénu a stadion začal být nacpaný lidma, začala zábava. Lidé z celého stadionu rozjeli mexickou vlnu, která se hnala několikrát dokola a zezačátku sílila a byla cítit atmosféra, ale po pár minutách už lidi nebavilo vstávat, tak začli jen zvedat ruce až skončili i s rukama a vlna slábla a slábla, až zmizela v davu. Neuvěřitelný zážitek, neuvěřitelný nášup lidí a pamatuji, jak Leni říkala, doufám, že se tu nestrhne nějaká davová hysterie, už jsme si i připravili plán jak se chovat, když se něco takového stane. Na scéně mezitím běžely hodiny, které jeli chvíli pomaleji, chvíli rychleji a vypadalo to, že až na hodinách bude přesně 12:00, což taknějak vycházelo na 21:00 místního času, tak že Bono nastoupí a rozjede akci. Ale nebylo tomu tak a fanoušci už byli nervozní, několikrát to už vypadalo, že přijdou, ale stále nic. A konečně to přišlo, je pár minut po 21h a koncert začíná. Stadion zhasl hlavní osvětlení a v pohaslé atmosféře se scéna konečně pořádně objevila v celé své kráse. U2 začali novějšíma hitama z poslední desky a pokračovali staršíma kouskama. Několikrát Bono děkoval a vyzýval k charitě, dokonce podíl z koncertu byl věnován na dobročinné účely. I když jsme měli místa k sezení, celou dobu jsme stáli a čučeli, co nás ještě překvapí. Zhruba v pulce koncertu, se obrovská 360stupnová obrazovka začla hýbat, myslel jsem, že mam halucinace, ale opravdu, spodek se začal rozjíždět a ceý panel se začal dělit na menší kousky, až vytvořil velikánský trychtýř, který začínal nad hlavou kapely a skončil u stropu. Rozjela se světelná a hudební show, která mě fakt dostala. Nic takovýho jsem nikde neviděl, nezažil a možná jsem na vše zíral s otevřenou hubou, ale určitě jsem nebyl sám. Později se trychtýř opět stáhnul nahoru a vytvořil celistvou obrazovku. Při jedné skladbě se na scéně začali oběvovat lidi s lampionama. Bylo jich dost, dost na to, aby na vnejším prstenci scény udělaly kruh, kam lampiony položili a zmizeli. Na poslední písničku Bono došel v diodovy bundě, která mu svítila červeně a ze stropu mu sjel ledkový mikrofon, stejně tak červený jako on. Napustili scénu dýmem a bylo to pěkný, efektní. To už byl konec, U2 se rozloučili a zmizeli. Na místo hned naběhli bedňáci a začli se ozývat ráčny, osvětlovači začli sjíždět dolů a lidem bylo jasno, že už nic nebude. Počkali jsme chvíli, až se stadion trošku vyprázdní a bylo to hodně rychlý, zato venku u Metra bylo narváno. Dali jsme tedy gyros a vyrazili do garáží. Tam jsme trávili další hodinu, než jsme se dostali vůbec ven a konečně jsme mohli vyjet na Prahu. Řídil jsem já a po maličkym zaváhání navigace, kde jsme vypli dálnice a vedla nás na Jihlavu, jsme najeli směr Brno a pak po D1 dom. Byla to dlouhá cesta a domů jsme dorazili ve 4 ráno. Sice jsem přemýšlel, že pojedu rovnou do práce, bo po kafi a půl litru Semtexu jsem moc nepředpokládal, že usnu, ale nakonec jsme si lehli a možná jsem  pár minut spal, ale spíš ne a za chvíli mě už tahal budík z postele. V práci jsem pak celý den přežíval a snažil se neusnout, což se mi za podpory černých čajů vedlo, ale bylo znát že jsem unaven. Byl to super koncert, byl největší v mém životě, na kterém jsem kdy byl. Na stadionu bylo přes 82 tisíc lidí a dle moderátora místního rádia byl pokořen rekord v návštěvnosti. Já byl nadšen a jsem moc rád, že jsme jeli. Díky moc Leničko, že jsi byla se mnou, byl to velký zážitek.

 Fotečeky mam jen spíš k nastínění atmosféry, měl jsem malý foták, takže jsem nemohl moc zvyšovat ISO a snažil sjem se spíš něco málo natočit, takže to ještě dodám později.

Zdroj U2 - 360 tour - Wien

A konečně slibované videjko: