Tak jsem se i přes drobné (no možná malinko větší )  starosti konečně dostal na dovolenou. Byla sice kratší než jsem předpokládal, ale za to bouřlivější . Cesta pro mě začala brzy ráno, protože jsem se musel prokousat přes rozkopanou Prahu a zařídit nějaké drobnosti. Po příjezdu už na mě čekali Nehpo s Honzikem, takže jsme sedli do Oplíka a vydali se směr Brno. Tam jsme ztrávili pár hodin, které jsme si zpříjemnili zastávkou u památníku hasičů a cigárkem. Cestou jsme vyzvedli v Brně nezbytné doplnky naší výpravy a vydali se směrem na Bánskou Bystřici. Na slovenských hranicích nás díky Honzikovi na chvíli odstavili, ale když se ujistili, že na té fotografii z občanky je skutečně on, pokračovali jsme dál do blízké vesničky, kde jsme se zastavili u Nehpovo kamarádů. Posilněni jsme opět vyrazili na cestu a já se ujal řízení, takže mi cesta perfektně utekla. Přispěl k tomu hodně tempomat, s kterým jsem si celou cestu hrál . Navečer už jsme stáli u paneláku, kde Nehpo bydlel. Vřele nás přivítal jeho otec a bratr. Nu což, začínal večer, tak jsme se vydali do místního klubu, kde jsme něco popili a moc si toho nepamatuju . Na druhý den jsme si naplánovali cestu na Velkou Chochuli a tak jsme ještě lehce omámeni večerem vstali a vydali se pro sběrače čučorietek Jarika a pak nad obec Brusno, odkud jsem startovali po svých. První usek byl po celkem slušných cestách, až jsem si řikal jaká je to pohodička, ale to jsem ještě nevěděl, co mě čeká. Došli jsme na konec cesty a před námi byl les se stezkou a s velmi slušným stoupáním. To byl pro mě asi největší šok, ale po chvilce jsem si celkem našel rytmus a vyškrábali jsme se k první zastávce u opuštěné chajdy, která byla obrostlá lesem. Nehpo kouknul do mapy, jestli nejsme ztracený a pokračovali jsme. Po chvilce jsme vylezli z lesa a před námi se už rozvinula paseka, kde byli jen samé keříky s čučorietkami.  No všichni jsme se do nich pustili, Jarik vytáhl hřeben a už plnil vše, kam se daly nasypat. Borůvky nás provázeli celou cestu až nahoru, tak to bylo fajn a uplně nejlepší bylo, když se střídaly s malinama. No, u borůvek jsme dali cigárko a pokračovali jsme do kosodřeviny, kde to vypadalo trošku strašidelně a hlavně jsme dávali pozor, aby se za rohem někde neobjevil méďa a nevysvětlil nám, kdo je tam pánem . Za kosodřevinou zbýval už jen poslední usek a vidina konce hřebenu mě hnala stále více dopředu. Trošku zničen jsem dorazil na vrchol, a to co jsem viděl, mi bralo dech. Byl to překrásný výhled. Toto se opravdu nedá popsat slovy. Seděli jsme nahoře asi hodinu a stále bylo na co se koukat. Posvačili jsme, zapili výtečným houbovým čajem a pokračovali jsme ještě kousek po hřebenu na horu Prašivá, kde už foukal celkem silný vítr a proto jsme se rozhodli, že dolu to vezmeme zkratkou. Problém byl v tom, že jsme se trošku zamotali v kosodřevině a museli jsme se kus vracet, na druhou stranu tam byli největší čučorietky, takže jsme toho moc nelitovali. Když jsme seběhli kopec a oběvil se před námi les, měli jsme už vyhráno, protože jsme viděli cestu, která nás dovedla až k autu. Cestu jsme si zpříjemnovali opět trháním borůvek a malin a napojili jsme se z horského potůčku. Po příchodu k autu jsme se rozhodli, že se cestou stavíme na halušky, ale v první restauraci co jsme našli nám řekli, že halušky prostě nejsou, tak jsme se vydali na cestu domů. Večer probíhal v obdobném stylu, jako ten předchozí až na to, že jsme si dali k večeři výborný pečený žebírka a sklínku piva. Vytáhli jsme sebou i Nehpovo tatu, takže měl očividně radost a myslím že se i bavil. Po našich malých toulkách po místních klubech jsme dokonce narazili na místního oraváka, který se na mě nalepil a až Nehpovo bratr Robko se ho ujal, ukázal svaly a vysvětlil mu, kdo je tam šéf.   No šli jsme nakonec spát, byli jsme unavení. Ráno jsme se rozhodli navštívit centrum Bystřice a tak jsme zaparkovali kousek od náměstí a sedli hned do první místní zahrádky, kde jsme potkali několik kamarádů. Dali jsme nějaký pivka a šli jsme se podívat na tanky a děla zaparkované u známého místního památníku. Měli jsme chut stále na ty halušky, tak jsme zajeli do Starých Hor, kde nám je připravili a byli moc fajn. Cestou zpět jsme se zastavili na kopečku pany Marie, kam jsme vhodili nějaké ty milodary a odpočinuli jsme si tam v opojení bylinek. Když jsme se vrátili zpět na zem, vyjeli jsme směr Bystřice, ale po cestě jsme potkali tvrdéhom místního orgána s plácačkou, který nám vysvětlil, že na 60tce se 90 nejezdí. Večer zas kalba, co jiného. Další den jsme vyjeli k Nehpovo babičce s dědou na Čierny Balog, kde nás čekala další hromada halušek a aby nám vytrvávilo, posekali jsme nějaký dříví a vyšli si na kopec nad vesnici. Výhled to byl sice taky fajn, ale Chochula byla lepší. Cestou zpět jsme se stavili na místní uzkokolejové trati, kde jezdí ještě parní lokomotiva, takže pár fotek a domů. Doma nás již čekala Nehpovo mamča, která se vrátila z lázní a hlvní ukol byl nás nacpat, jako každá starostlivá matka. Večer jsme zas vyrazili do místního klubu, kde zrovna probíhal live koncertik a bylo celkem veselo a legrace. No a to už se blížíme ke konci. V neděli jsme se pomalu vzpamatovali, nakrmili se a vyrazili směr Praha. Na cestě nás ještě čekalo pár zastávek u Nehpovo příbuzných a kamarádů a hlavně zácpa před prahou, která mi teda vůbec nechyběla. Po příjezdu domů jsem byl nabitý energií a jsem velice rád, že jsem nakonec jel, i když to vypadalo špatně. Příští rok bych se tam vypravil znovu, ale chtěl bych vidět víc, proto tam nejspíš pojedu na delší dovolenou. No to je asi tak vše, chtěl bych poděkovat Nehpovi a jeho rodině a kamarádům, kteří mě brali, jako by mě znali a bylo to opravdu super. Těším se napříště..... Foto zde:  picasaweb.google.com/GeorgeDDD/NizkeTatry