Vyjeli jsme v sobotu, naložili jsme naší Emily, která už tušila, že jede na chatu a nechtěla nastoupit do přepravky.  Po chvíli jsme jí přemluvili a vyrazili k Benešovu, kde mají Leni rodiče chajdu.  Byli jsme pozváni na oběd, takže jsme i něco pojedli a vyrazili směrem na Brno. Cesta byla vcelku dlouhá a nebylo moc času na stavění. Do hotelu Atrium ve Starém Smokovci jsme dorazili kolem 21h. Hotel byl zrovna v rekonstrukci, tak jsme na patře byli skoro sami. Vesnička se nachází na úpatí Vyskokých Tater, kousek od Tatranské Lomnice. Vidět už nic nebylo, tak jsme zašli do doporučené restaurace Svišť, pojedli jsme a šli brzy spát. 

Další den jsme posnídali a naplánovali si tůru k Zelenému plesu. Je to jedno z krásných míst ve Vysokých Tatrách a chtěl jsem ho vidět už jen proto, že mi ho nezávisle na sobě doporučilo několik přátel. Den nevypadal, že by byl slunečný a tak jsme se navlíkli do bund a pevných bot. Kábro jsme nechali u parkoviště, kde chtěli nekřestanský peníze a odmítali jsme zaplatit.  Náš start tedy začal v Bielé Vodě. Trasu jsme dle značení měli zdolat za 2:15h a to jsme si řikali, že na první den je tak akorát.  Cestou nám stále pršelo, byla mlha ale já, stále optimistický šel dál a hned v závěsu Lenička. Stezka vedla lesem až k dolině, kde se nácházelo krásné zelené pleso a hned nad ním chata. Naběhli jsme promočení dovnitř a ohřáli se polévkou a čajem. Já si ještě přidal výborný brusinkovomakový štrúdl a po chvíli čekání a oschnutí, jsme se začli oblékat do mokrých hadrů na cestu zpět. Pláštěnky jsme si na hotelu od té doby už nezapomněli.   Cesta zpátky už byla lehce z kopečka a utíkala dobře. Vedla kolem potoka, a všude voněl les.  Když jsme došli k autu, bylo pod mrakem a déšť naštěstí ustal.  Příjemně unaveni jsme se těšili na wellnes v hotelu. Když jsme dojeli, tak nám paní recepční zdělila, že po dobu rekonstrukce je wellnes uzavřen a tak jsme aspon vyrazili na véču do jedné steak hospůdky. 

V Pondělí už nás ale čekal opravdový výstup, Nehpo nám poradil jednu pohodovou tůru, tak jsme se těšili. Dle něj se dala v klidu proběhnout za 6 hodin a tak jsme si řikali, že když jí dáme za 8, bude to na pohodu. Den začal opět deštěm a mlhou, ale to nás neodradilo a po snídani jsme došli k lanovce, která nás měla přiblížit na Hrebienok a pak po svých dál k Téryho chatě, Priečné sedlo, Zbojnickou chatu a zpátky do Smokovce. Start byl v 1000mnm, nejvyšší bod Priečné sedlo 2375mnm. Do lanovky jsme sedli v 9:30 a s námi spousty dalších turistů. Po vystoupání asi 300 výškových metrů jsme z Hrebienku vyrazili směrem k Malé studené dolině a cestou jsme stavěli u vodopádů a Zamkovského chaty na krátkou pauzu. Opět pršelo a my si stále optimisticky říkali, že se vyjasní.  Museli jsme ale dál, takže jsme začli stoupat k Téryho chatě. Od Zamkovského chaty už turisté nešli, byl to cíl většiny lidí, nahoru už šli opravdu ti, kteří mají něco za sebou. My pražáci s manuálem od Nehpa, na pohodku, nic nás přeci nemůže zastavit. Vystoupali jsme do Malé studené doliny a přibližovali se k její zadní stěně. Všude kolem nás mlha. Říkali jsme si, že ta chata už by tu přeci někde měla bejt, vždyt už jsme na konci doliny a stále nikde. U zadní stěny ale nebyl konec, muselo se dál, vylézt skalní stěnu, přelézt vodopád a pokračovat traverzem dál. Bylo to docela nečekaný, pohled zdola na skalní stěnu nebyl uplně příjemnej a Leni po chvilce hudrování  že to nedáme pokračovala za mnou dál. Při překračování vodopádu si lehce nabrala do bot, ale co se dalo dělat, šlo se dál.  Když jsme vylezli skálu, konečně se objevila, super, byli jsme ve 2000mnm a byli jsme ani né v půlce. Na Téryho chatě jsme dali zelňačku, kofolu a poseděli, že počkáme, až se trošku vyjasní a uvidíme ty štíty kolem sebe. No nic se nedělo a nebyl čas čekat, museli jsme pokračovat k sedlu. Mrzelo nás sice, že nic nevidíme, ale stále jsme v sobě drželi naději, že vystoupáme a uvidíme vše nad mrakama. Po shlédnutí  ples, které v mlze moc vidět nebyyi přišly první řetězy. Říkali jsme si, jojo, už je to tady, o tom Nehpo mluvil, že polezem po řetězech. Byl to vcelku jednoduchej úsek a zmákli jsme to dobře. Pokračovali jsme dál a najednou přišel sešup. Jak to, vždyt musíme do sedla a to je nahoře, to není možný jít dolu, ale drželi jsme se značek, protože od chaty už nešel skoro nikdo a museli jsme být opatrní, bo pomoci by jsme se těžko dovolali. Sešli jsme až k ceduli Rozcestí pod sedielkom a maličko nám padl jazyk na zem. Před námi se v mlze otevřel štít, my stáli ve 2040mnm a před námi přímej stoupák do 2375 mnm. Někde vysoko v dáli jsme jen viděli dva lidi, kteří se snaží po skále lézt a přišlo rozhodnutí, zda se vrátit stejnou cestou, nebo tu skálu přelízt. Lilo, byla mlha, ale asi zapracoval nezdravý rozum a adrenalin, rozhodli jsme, že to dáme, že nejsme žádný másla. Nevím dotěd, zda to rozhodnutí bylo úplně správný ale jsme zdraví, tak asi ano. Nejdřív nás čekalo příkrý stoupaní po kamenovym valu, kde každý špatný krok spouštěl dolů maličkou lavinu šutráků. Když jsme se vyškrábali k úpatí skály a viděli jen kolmo nahoru a řetezy, snažil jsem se nás navést co nejvíce po kamenném valu at máme nalezeno co nejvýš. Bohužel jsme museli přejít po vrstevnici po stěně a vrátit se zpátky na značenou trasu. Byl to docela oříšek, protože vše klouzalo, pod nohama se nám to sypalo a v rukou nám zustávala drolící se skála. Já se neskutečně bál o Leni, ale vypadala jistě a dbala všech pokynů, který jsem jí radil, je prostě skvělá a když jsme se vrátili na řetězovou trasu, uvědomil jsem si, jak hodně riskujem. Jeden špatný krok nás může poslat pod kytky. Honilo se mi hlavou, že jestli  Leni sjede, skočim za ní, protože nebudu mít proč žít. Čekalo nás vylézt ještě zhruba 150m kolmo vzhůru a nebyl čas na nejistotu, ani na cestu zpátky, bo cesta je jednosměrná. Přeteklý adrenalinem jsme se sunuli postupně nahoru, cesta utíkala a my si nepřipouštěli, že to nedáme, nebo že nám jde o život, šli jsme dál a sedlo zdolali. Štastni jsme na vrcholu dali vítěznou pusu a jen nás štvalo, že nás hory ani přesto nenechali prohlídnout krásu kolem, všude jen mlha, ale my byli štastní, byli jsme vítězové a nic nám nemohlo ten pocit zkazit.  Jediné, co nám trošku dělalo vrásky byla cesta zpátky, byli jsme teprve v půlce a museli jsme pokračovat. Klesání ze sedla bylo už maličko lepší, než na druhé straně a cítili jsme se bezpečněji. Šli jsme po kamenné ztezce směrem ke Zbojnické chatě a stále jsme viděli jen mlhu. Cesta byla nekonečná a k chatě jsme došli kolem šesté večer. Leni  měla už totálně promočený boty a těšili jsme se, že se na chatě posilníme a půjdem dál. Jaké bylo naše překvapení, když ve výdejnim okénku byla cedule, že je pauza. Naštvaní jsme po krátkém rozhodování došli k závěru, že nemá smysl čekat, pokud chceme dojít dolů za světla, musíme jít. Cesta byla ještě dlouhá a i když už to bylo jen z kopce, nebrali jsme to na lehkou váhu. Započali jsme tedy sestup do Velké studené doliny. Cesta vedla nádhernou přírodou a večer ustal déšť, mraky se lehce zvedly a aspon trošičku jsme si mohly vychutnat krásy Tater. Cesta byla nekonečná a z kopce se začly ozývat kolena, rázy od kamenů byly snad ještě horší, než stoupání a nastoupila na nás únava. Poslední kilometry před Hrebienkom měla Leni lehkou krizi, ale nedalo se nic dělat, prostě nic, nikde nikdo, cestou jsme potkali jen pár nosičů a kolem všude jen skály a les. Konečně jsme dorazili na naši startovní pozici na Hrebienku a nacpali jsme se do restaurace, že pojíme a zbytek už nějak dojdem. Restaurace ale nevařila, bylo kolem deváté večer a nevařila. To už nás naštvalo hodně a vydali jsme se po asfalce do Smokovce. Bylo to utrpení, opírali jsme se o sebe s Leni jak důchodci v posledním tažení. Šli jsme prakticky 12h bez odpočinku a tělo už to moc nedávalo. Poslední metry před restauračkou Svišť to bylo peklo. Usedli jsme konečně za stůl a naporoučeli si jídlo. Já, bez energie měl chut na sladký a poručil jsem si šulance s mákem, Lenička do sebe nacpala steak. Pak přišlo vstávání ze židle a odbelhání do hotelu. Jaké bylo naše překvapení, když se hotel naplnil důchodcema, kteří si ve vedlejším pokoji pochvalovali wellnes. Grrrrrr, my to nestihly a zničeni jsme se snažili aspon uvolnit ve sprše horkou vodou.  Do postelí jsme ulehli jako trosky, tahle tůra pro nás byla největší  zkouška v životě, ale usínali jsme s pocitem vítězství a to nás drželo nad vodou. Ráno nás vzbudili babky odvedle z pokoje, který stále třískali skříněma a dělali bordel, člověk se ani nemůže pořádně vyspat . Byl to náš poslední den ve Vysokých Tatrách a konečně maličko vylezlo slunko. Škoda že už jedem dál. Po snídani jsme naházely tašky do kábra a vydali se ke Štrbskému plesu. Necítili jsme se na žádné dlouhé procházky, nedej bože výstup. Obešli jsme si hezky v klidu pleso, udělali par klasických turistických fotek, kávičku a pokračovali jsme do Nízkých Tater, kde jsme měli zajištěnej nocleh u kamaráda Jaryka.  Bylo docela pěkně a tak jsme jeli bez střechy, taky jsme konečně viděli vrcholky Vysokých tater, který se nám schovávaly a cesta vedla pěknou krajinou. K večeru už jsme parkovali u Jaryka baráku. Večer byl pohodovej, pokecali jsme, pojedli a plánovali, kam se vydáme v Nízkých Tatrách. Jaryk nám popsal, kam se vydat, kde zaparkovat a musím uznat, že v plánování byl trošku lepší, než Nehpo. 

Středeční probuzení bylo brzké, vstávali jsme na osmou a venku bylo azůro. Těšili jsme se, že konečně uvidíme hory a né jen mraky a mlhu. Takže od Jaryka jsme pokračovali o pár kilometrů dál a stoupání nám zkrátila cesta, která vedla až k lanovce pod Chopok. Zaparkovali jsme na Trangošce, která byla ve výšce cca 1100mnm. Stoupali jsme dál stezkou směrem na Štefanikovu chatu, kde jsme měli zajištěn nocleh. Cestou jsme se zastavili v jeskyni Mrtvých netopýrů, kde jsme absolvovali asi hodinovou prohlídku a jeskyně je zajímavá tím, že nikde nejsou zábradlí a chodníčky ale opravdu se chodí v jeskyních, maximálně jsme se jistili za opasek a karabinu. Byla to nádherná jeskyně, hezčí jsem možná ani ještě neviděl. Vše jsme si mohli osahat a vidět pěkně zblízka a i výklad byl fajn. Také jsem pochopil, co znamená, když někomu kape na karbit, protože jeskyňáři používaly karbitové svítilny. No zajímavý systém, ale prý ho ještě žádná čelovka nedokáže nahradit. Po prohlídce jsme prudkym stoupánim vylezli k chatě, ubytovali jsme se, dali polévku.  Vydali se pokořit nejvyšší horu Nízkých Tater, kterou byl Dumbier a byl přímo za naší chatou. Jaryk nám povidal, že když budeme mít štěstí, uvidíme i kamzíky. Sice jsme je potkali už i ve Vysokejch ale těšili jsme se na další. Na Dumbier se šlo vcelku dobře, stoupání nebylo tak brutální, ale za to jsme si našlápli delší trasu. Po cestě jsme potkáli několk skupinek kamzíků a jelikož byla ještě slušná viditelnost, bylo vidět dál, než jsme do té doby byli zvyklí. Dumbier jsme samozřejmě pokořili, přišlo si nás tam prohlídnout zblízka pár kamzíků, zapili jsme to panákama, které jsem k této příležitosti nesl a sledovali jsme západ slunce. Byla to romantika, až na to, že udolí postupně pohlcoval mrak a než slunce zašlo, neviděli jsme opět nic. Co se dalo dělat, začli jsme se vracet k chatě. Ještě dodám, že chata byla v cca 1750m a Dumbier má něco málo přes 2000mnm. Po cestě se před náma vyrojilo opravdu velký stádo kamzíků a divně na nás čuměli, až z nich šel trochu strach. Kolem mlha a vynořovali se kamzíci. Jedna skupinka se nás asi zalekla a začla skákat ze skály, no nechápu tyhle zvířata, co si dokážou dovolit, bo z takovýho sešupu seskákat dolu, to snad ani nejde. Cesta nám utíkala dobře, šlo se po skládaných kamenných chodníčkách, který taky nechápu, jak někdo mohl vystavět, bo ty kameny vážili asi hodně.  Po příchodu na chatu jsme povečeřeli a na doporučení  Jaryka ochutnali syslí mléko. Byl to rum s mlíkem a bylo to teplý a bylo to dobrý. Spalo se nám po tom dobře. Já dostal ještě večer nápad, že bych si ráno přivstal a pofotil východ slunce, ale nakonec jsem budík neřídil a šli jsme spát.

Vzbudil jsem se ve chvíli, kdy jsem venku uviděl žluté světlo. Bylo kolem páté ráno a asi mě vzbudil nějaký vnitřní budík. Spali jsme na palandě, pokoj byl obsazen, bylo nás tam 8 a nechtělo se mi budit ostatní, tak jsem Leni probudil šimráním ručníkem. Po zjištění, že se jí nechce jsem se oblékl a šel ven sám. Z chaty jsem musel vylézt oknem, bo byla zamčená a ukázal se mi nádherný pohled. Mraky se přelejvaly přes hřbety a údolí, nad tím vším slunce. Byla to nádhera a vyhecovalo mě to k tomu, že jsem vyběhl na protější horu, abych viděl víc. Asi hodinu jsem seděl na jednom místě a relaxoval. Byl to neuvěřitelný pocit naprosté volnosti. Východ jsem si užíval 2 hodiny a pak jsem se začal vracet k chatě. Po příchodu jsem si dal na venkovní terase snídani a sledoval, jak přicházejí první turisté a z chaty se potácí první lidi. Nějak po osmé vyšla i Leni a já jí jen povyprávěl, jaká to byla nádhera. Pokochali jsme se zbytkem východu slunce a po zabalení věcí vyrazili zpátky směrem na Dumbier a Chopok. Odlovili jsme ještě kešku, která byla u chaty a šlo se. Byla to příjemná procházka, šlo se po hřebeni a převýšení nebylo tak hrozný.  Jak jsme se blížili k Chopku, postupně přibývali i turisté,protože na Chopok jezdila lanovka. Údolí kolem nás se opět plnily mrakama a my šli jak v nebi. Chopok byla zajímavá hora, je to druhá nejvyšší v Nízkých Tatrách, má také něco málo přes 2tis. Hora je zajímavá tím, že vypadá, jakoby jí někdo nasypal na hromadu. Velký kameny jsou naskládaný do mohyly, docela mě to pobavilo. Na kamenné chatě jsme konečně dali i buchty na pare, které si lenička slibovala už 3 dny. Čekal nás už jen sestup dolů, času jsme měli dost. Když jsme ale zahájili sestup, ztuhly mi kolena a nemohl jsem normálně jít, musel jsem si od Leni pujčit hůlky a se sebezapřením sejít tisíc výškových metrů. Byla to vcelku bolest, ale snažil jsem se, abych Leni moc nebrzdil. Po cestě jsme nasbírali do pusy borůvky a kolem půl šesté jsme konečně sešli k Trangošce, kde bylo zaparkovaný kábro. Nízké tatry jsou nádherné a uchvátily mě víc, než ty Vysoké. Krásné barevné louky, zelené hory, po kopcích se šplhaj kosodřeviny, no byl to ráj. Z Trangošky jsme ale už museli spěchat. Měli jsme s Jarykem a jeho ženou sraz na Kolibě a ochutnali jsme tam pár slovenských specialit. Po náročném dni a hezkém večeru jsme u Jaryka skoukli fotky, ochutnali jeho domácí borůvky s rumem, který byly výborný a šli jsme spát. 

Další ráno jsme vstávali zas kolem osmičky a vyjeli jsme do Banský Bystřice. Tam jsme s Jarykem posnídali, rozloučili se a šli se podívat po náměstí. Dali jsme v horku drinky na zahrádce, pofotili  pár fotek a pomalu jsme vyjeli směrem na Vyhně, kde už na nás čekal hotýlek s wellnesem. Konečně si odpočineme a nabereme síly, které jsme vyčerpali. Po příjezdu byl sice malý problém, že jsme nějak nebyli v systému, ale pokoj nám dali a my se mohli zbytek dne válet u bazénu a užívat si sauny a thermálu. Po večeři jsme příjemně naladěni usli a těšili se na další odpočinkový den. 

Sobota nebyla jiná, než předchozí den. Celý den jsme měli v plánu zewlovat, ale přecijenom jsme si udělali procházku po okolí a odlovili pár kešek. Jednu na hřbitově a jednu u pramene, který vedl ze staré štoly. Poseděli jsme u malého kostelíka a také jsme sedli do kábra a jeli se provětrat. Odlovili jsme další kešku u Trabanta a poslední plánovanou u obory se zvěří se nám nepodařilo najít. Co se dalo dělat, jeli jsme zpátky a zbytek dne trávili u bazénů a v saunách. Večer opět brutál bufet véča a po véče opět sauničky. Vyzkoušely jsme všechny co tam měly a příjemně mě překvapil oplach. Měli tam vědro s provazem a bylo to zatím nejlepší, co jsem v saunách zkusil, prostě zatáhnete a máte na sobě studenou vodu hned, nedá se nikam uskočit. 

To už se nám blížil konec, příjemně relaxovaní jsme ulehli a na další den už se tak moc netěšili.  

Čekal nás odjezd domu a nechtělo se nám, posnídali jsme, dali bazén, ještě jednu sauničku a po zaplacení jsme vyjeli dom. Cesta utíkala a odpoledne jsme parkovali opět u Leni rodičů na chatě a přebírali Emily. Ta se domů těšila a vypadalo, že je ráda, že nás vidí. Pojedli jsme výborně ogrilovanou panenku a vydali se domů. 

Když to celé shrnu, tak i když jsme si dali řádně do těla, byla to nádhera a oboje Tatry mají něco do sebe, i když jsou mi srdci bližší ty Nízké, kde je život a člověku to navodí příjemný pocit. Taky jsem rád, že jsme přijeli živí a zdraví. A Leničku jsem pasoval na horskou vůdkyni, protože mě opět utvrdila, že to je nejlepší ženská na světě, která se ničeho nelekne a o to víc si jí vážim.