Rakousko, jedna malá zemička pod tou naší, která mě naprosto dostala svou přírodou, super silnicema, a přístupem obyvatel k turistům. Ale nebudu předbíhat. Nápad jet na dovču do Rakouska jsem dostal, když jsem byl navštívit kamaráda a ten měl v kuchyni opřený SNB prkno a jen tak se optal, jestli bych ho nechtěl. Udělal mi super cenu za komplet ale zrovna začínalo léto a já natěšenej přemejšlel, kde ho zkusit. A najednou nápad, ledovec, Rakousko. Hned jsem to sdělil Leni, která byla zezačátku trošku skeptická, ale nakonec uznala, že to je fajn nápad. Připravil se teda plán cesty. Rozhodli jsme se, že vemem kábro a věci nacpem kam se vejdou. Den před odjezdem, jsem si jel pro prkno, ktery bylo po generálce a pro jistotu jsem jel kábrem. Když jsme zjistili, v neděli večer před odjezdem, že bude problém vézt prkna v autě, přemyšlel jsem, že se na ně prostě vybodnem a necháme je doma, ale napadlo mě to vyřešit trošku jinak. Sednul jsem k netu a hledal pujčovny držáků, které se věší na kouli, bo kábro je tímto vybaveno.

Pondělí

Ráno jsem začal obvolávat všechny pujčovny a nikde v Praze nebyl držák k zapůjčení. Až na poslednim čísle, kdy jsem škemral do telefonu, se slitovali a povidaj at přijedu. Natěšenej jsem letěl přes celou Prahu, nainstalovali jsme a už nás nemohlo nic zastavit. Doma jsem na držák přichytil prkna, židle, boty a vše o co jsme se tak nebáli, spásal jsem to zámkem ze skůtra a pomalu jsme vyjeli. V Benešově jsme vysadili Emily u Leni babičky a nastal menší problém. Zapoměli jsme naložit spacáky. Co se dalo dělat, sic jsme na chatě nějaký starší našli, ale Leni se těšila na svuj novej, takže jsme hodili otočku a jeli zpátky dom. To bylo našich prvních 100km cesty. Bylo už docela dost hodin, takže jsme se rozhodli, že zakotvíme někde u přehrady na jihu čech. Dojeli jsme k Lipnu, našli první kempík a hned postavili stan. V arealu se nacházel party Olmeca stan, takže jsme se hned šli zahřát nějakýma drinkama. Byl krásnej západ slunce a i Lipno dokázalo být překrásné. Dali jsme menší procházku a poté šli chrápat, aby jsme ráno byli ready. 

 Úterý

Když jsme se probudili, dali jsme raní hygienu a začali balit. Vyjeli jsme směrem na rakousko, ale trošku jsme zabloudili tedy ne ani zabloudili, ale cesta nebyla na mapě, jinak jsme se svezli po horských silničkách a pak klesali směrem na Linz. Tomu jsme se vyhli a upalovali dál po starý na Salzburg.  Cesty maji rakušani super, všude silnice jak novy, a když byla značka hrboly, ani jsme je necítili. Kochali jsme se krajinou a zelená barva všudem kolem nás byla super relax. Postupně se kolem nás začaly zvedat štíty hor a bylo to jak v pohádce. Byl jsem unešen, jak mě dokáže překvapit uplně jiná krajina, kousek vedle Čech. Cesta utíkala a po několika hodinách se přiblížil první cíl naší cesty. Šlo o vesničku Berchtesgaden, kde jsou solné doly. Pravá alpská. Tuto exkurzi jsme si nechtěli nechat ujít, takže jsme zaparkovali a šli zakoupit lupeny. Byl vcelku nával a náš nástup byl až za hodinu, tak jsme měli čas  projít se po okolí. Když jsme se dostali na řadu, dostali jsme černé mundůry a řadili se na mašince, která nás vezla několik km do nitra hory. zajímavý pocit, když sedíte na vozejku a jedete vcelku fofrem v chodbičce, kde mate 20cm od hlavy na každé straně kamení. Když jsme zastavili, prohlídli jsme si projekci a nasedli na skluzavku, která měla cca 60m a dali si jí hezky ve dvou. Prohlídka pokračovala tunelama, kde nám představili metody těžby z dob dávných, ale i novodobé technologie.  Moc zajímavý, třebas dneska už těží tak, že sůl rozpustí, natahaj čerpadlama nahoru, kde se voda odpaří a zbyde sůl. Maximální koncentrace slané vody je tuším kolem 20% (možna kecam, nejsem si jist). Prohlídka byla dost dlouhá a skvěle připravená. Na konci jsme sedli na vor, který nás převezl přes 50m dlouhé jezero uvnitř hory. Voda, po které jsme jeli byla jak zrcadlo a byla nejslanější co šla, což jsme si mohli ochutnat. Poté jsme zas opět sedli na vláček, který nás zavezl na světlo. Prohlídka byla super, ve všech ohledech a na konci nám věnovali ještě maličkou slánku na cesty. Začínalo to fajn. Když jsme sedli do auta, rozhodli jsme se, že na nějakej den zakotvíme u jezera König see. Dojeli jsme k němu už dost pozdě a tak jsme oběhli kempy, co se nabízeli a v jednom se ubytovali. Zde taky musim pochválit zázemí. Všude čisto, teplá voda, nikdo nechtěl prachy předem, nečekaný. Postavili jsme ležení a šli se projít k jezeru. Cestou jsme dali naši první rakouskou keš.  Zespoda jsme měli výhled na Kehlsteinhaus a když jsme míjeli dalekohled, chtěli jsme se podívat blíž, ale bylo nám líto eura. No jen tak jsem zmáčknul knoflík vracení peněz a jedno ečko vypadlo, paráda, takže jsme se koukli. Pokračovali jsme dál k jezeru. Začalo se stmívat, ale i tak bylo vidět, že jezero je křištálově čisté a byla to nádherná podívaná. Domečky s plnými balkony muškátů, nikde bordel, pohledy jak do pohádky. Neuvěřitelný. Znaveni jsme padli do stanu a těšili se na další den.

 Středa

Probudili jsme se do krásného dne. Sluníčko začínalo zvedat mraky nahoru, vytáhnul jsem vařič, uvařil čerstvej čajíček, posnídali jsme horalku a vydali jsme se k jezeru na lod. Koupili jsme jízdenku i s lanovkou na Jenner, bo byla lepší cena, nasedli na elektrolodku a vyjeli ke kostelu, kde je přístup jen z vody, bo za ním se vypínají štíty hor. Cestou nám kapitán zahrál na trubku, aby ukázal, jak to pěkně ozvěnuje a my se kochali přírodou. Když jsme vystoupili u kostela, byli jsme maličko zklamaní, že je v rekonstrukci, ale i tak byl vidět. Vydali jsme se na naši první tůru. Vedla k nejníže položenému ledovci v Alpách. Cestou jsme potkali ještě menší kostel , kde byla keš, tak jsme odlovili a pokračovali. Bylo to furt do kopce, takže na první procházku to byl vcelku záběr. Unavu nám ale vynahradil pohled na udolí s ledovcem, zelení a skálama kolem. Z ledovce tekl potůček s čistou vodou a tak jsme prakticky všude pili z potoků. Nebylo se čeho bát a i na chut byla voda výborná. U ledovce jsme si připadali jak v lednici. Nad náma pražilo slunko a my stáli na pohodku u ledový jeskyně a ovíval nás studený vzduch, prostě pecka. Museli jsme pokračovat zpátky dolů k lodi, aby jsme stihli ještě zajet na zadní menší jezero Ober see. Cesta dolů už utíkala a tak jsme byli v přístavu rychleji. Lodka nás převezla zas o kus dál a my šlapali. Menší jezero bylo snad ještě uchvatnější, než jeho vetší soused. Kolem se vypínaly hřebeny hor a jen na druhý straně byla louka s kravkama, chajdou a v pozadí vodopád. Řekli jsme si, že to dáme a stihneme se jít podívat na druhou stranu. Určili jsme si death line návratu, aby nám neujela poslední lod a šlapali lesní stezkou. Cesta byla vcelku náročná, nebo tedy aspon schody po skále nám dali dost zabrat. Když jsme došli k chajdě, dali jsme si čerstvé mlíčko a sedli k vodě. Je zajímavý, jak člověk nevěří vlastním očím, že to co má před sebou je opravdu skutečné. Vydrželi by jsme tam koukat a relaxovat hodiny, ale museli jsme jít nazpět, aby jsme se dostali zpátky do přístavu a kempu. Kolem nás cestou zpátky pluly kachny a jezero ja tak čisté, že byly vidět jejich nohy a i rybky skrz hladinu. Tuším, že kapitán po cestě povidal něco o tom, že to je nejčistější jezero v evropě. Tento den byl super a naplnil nás novýma zážitkama. Natěšilo nás to hlavně i proto, že jsme sami nečekali, že muže bejt v Rakousku tak krásně. Po vylodění jsme sedli do hospody a začali zkoušet místní speciality. Uvítala nás milá slovenská obsluha, tak nebyl problem ani s řečí. Spát jsme šli nacpaný a znavení.

Fotečky z prvních 3 dní zde 

Zdroj Dovolená Rakousko 2009

Čtvrtek

Na čtvrteční den byl naplánován výlet na horu Jenner. Jde o horu s výhledem na König see. Jízdenky jsme měli již zakoupeny a lanovka startovala kousek od našeho ležení, takže jsme si trošku přivstali, uvařili snídani a šlo se. Den byl trošku zamračený, ale i tak byl super. Nepršelo a tak jsme se po vystoupání porozhlídli a ulovili jednu vrcholovou kešku. Řekli jsme si, že se trošku projdem a tak jsme se vydali po stezce dolů. Po chvíli jsme narazili na stádo milek, tak Leni se pomazlila a pokračovali jsme dál. Nepražilo slunko a tak nám cesta utíkala a neměli jsme ani pocit, že se moc namáháme. Sice z kopce to vypadá, že se jde líp, ale neni to až tak pravda, když nohy brzdí, pod kopcem se řádně klepaly. Došli jsme na prostřední stanici lanovky, dali jsme si bavorskou klobásku a gulassuppe. Poté jsme ještě kousek sešli najít keš, ale nechtělo se nám jít už pěšky a zbytek cesty jsme si zkrátili lanovkou.Dole na parkovišti jsme ještě potkali partičku kabrioletáků, se starýma mercedesama, ktery jsme potkávali po celou dovolenou, asi nějakej srázek.  Po příchodu ke stanu nás ještě napadlo, že zkusíme poslední pohled na jezero, který jsme ještě neviděli. Podél jezera vedla stezka a tak jsme vyrazili. Cestou začlo trošku krápat, až se uplně rozpršelo a my se schovávali pod skálou, že to jako přejde, ale po pár minutách nám bylo jasný, že to jen tak nepřestane a vyrazili jsme radši zpátky. Tímto jsme zakončili čtvrtek.

Fotečky ze čtvrtka začínají na této fotce:

Zdroj Dovolená Rakousko 2009

Pátek:

 Páteční ráno bylo zamračené a tak Leni naplánovala výlet někam, kde nám to nebude až tak vadit. Dali jsme tedy snídani, a rozjeli se do Rakouska, kde se nacházejí soutěsky, ve kterých teče potok a nad nima se dá šlapat po lavkách. První zastávka byla ve Vorderkasserklamm. Šlo o národní park a cesta vedla až pod soutěsku. Mohli jsme teda jít pěšky z prvního parkingu, ale chtěli jsme toho stihnout co nejvíc a tak jsme jeli až ke kase. Všude tam psali, že kolem rostou orchideje, ale mi žádnou neviděli, zato procházka po lávkách, nad valící se vodou byla velice příjemná. Masy vody, které se valí úzkým korytem vytvářejí zajímavý pohled a voda vypadá jak plastická hmota, která se převaluje po hladkých stěnách. Hučák to byl nehoráznej a i cesta nám dala zabrat. Místy byly skály tak blízko, že jen štěrbinka světla několik desítek metrů nad námi ukazovala, že nejsme v jeskyni. Rakušani to mají opravdu zmáklý a turistům nabízí krásné pohledy.Vrátili jsme se k autu, odkud jsme pokračovali pro změnu do jeskyně Lamprechtshohle. Šlo o jednu z největších průchozích jeskyní. Celá jeskyně měla dle turistických tabulí asi 60km, ale zprůchodněná byla jen část na začátku. Fotky odtud stojí za prd, bo bylo žalostně málo světla a tak jsou hrozný, ale aspon trošku je vidět, že je to obrovský prostor. Museli jsme vyšlapat až úplně nahoru, aby se nám naskytl pohled na celou jeskyni. Byl to vcelku nášup, ale tento den jsme lezli po schodech všude, takže trenink byl. Uvnitř byla dost zima, ale naštěstí jsme měli bundy a tak nám moc nevadilo se procházet a vše si prohlídnout hezky v klidu. Po prohlídce jsme se nacpali v místní restauračce a pomalu vyjeli na další zastávku.  Rozhodli jsme se ještě pro jednu návštěvu soutěsek a to Saisenbergklamm. Tyto soutěsky byli ještě hezčí než předchozí. Vody se valilo mnohem víc a stezka byla delší. Bylo to super, nebudu psát znovu, že jsem z toho byl hotovej. Po lesní procházce se udělalo krásné počasí a když jsme přejížděli zpátky k jezeru přes hřeben po jedné horské silnici, naskytl se nám nádherný pohled na štít, který byl osvícen sluníčkem a vypadalo to naprosto nádherně. Každý den jsme si řikali, že to ani neni možny mít tolik hezkých věcí v tak malý zemičce a každý den nás něco nového dostalo. Na sobotu jsme měli naplánovaný přejezd do další lokality a tak jsme šli ztahaní brzy spát.

Fotečky z pátku začínají od této:

Zdroj Dovolená Rakousko 2009

Sobota:

Sobotní ráno nám zpříjemnilo vycházející sluníčko. To nás naladilo a tak jsme se ještě rozhodli pro poslední návštěvu jezera Konig see. Zapůjčili jsme si pramičku a vyjeli odlovit jednu kešku. Hodinka na lodce nám utekla hrozně rychle a cestou zpátky jsem musel pořádně máknout, aby jsme stihli vrácení. Jako dali jsme to, ale já to ještě chvíli vydejchával. Naposledy jsme se vrátili do kempu a začali balit, vůbec se nám nechtělo. Poté jsme vyjeli pod Hitlerovo barák Kehlsteinhaus. Slunce pražilo, a tak nás ani ve snu nenapadlo, že to dáme po svejch. Nakoupili jsme tedy jízdenku a bus nás vyvezl pohodlně až ke spodnímu vchodu. Poté jsme prošli chodbou k dobovému výtahu, kam se nás nacpalo asi 50lidí. Po přistání v Kehlsteinhausu mě to trošku zklamalo.Barák je dá se říct restaurace a já čekal nějaký muzeum, nebo nějakou zajímavost, ale stačilo nám projít se po restauraci a moc víc k vidění nebylo Naštěstí okolí bylo mnohem zajímavější, vydali jsme se dál po hřebeni až ke kříži a pak ještě dál, kde byl fajn výhled na údolí. Mraky sice postupně padaly dolu, ale svítilo sluníčko a bílé vápence krásně kontrastovaly se zelení kolem. Poseděli jsme a kochali se, proběhli okolí a pomalu jsme se vydali zpátky. Od baráku jsme to k zastávce busů seběhli pěšky a cestou se zadařila i jedna keška.  Nacpali jsme se do busu, který nás svezl zpátky na hlavní parking, sedli do kábra a pomalu se loučili s Baworskem. Zajeli jsme ještě do udolíčka do hospůdky pod Hitlerovo barákem, kde na nás nastoupila místní selka, co si jako dáme. Od pohledu vypadala dost nasraná, nevim jestli to bylo náma, ale asi už chtěla zavírat. Moc toho na výběr nebylo, ale nešlápli jsme vedle, sýrový a šunkový prkno bylo naprosto výborný. Zapíjel jsem čerstvym podmáslím až jsem měl boule za ušima.Tohle oni prostě umí.  Na tomto místě jsme strávili 6 dní a když to píšu, ani mi to nepřijde. Motali jsme se vcelku na kousku a stále bylo co vidět. Všem doporučuji si udělat výlet do okolí tohoto překrásného jezera, je na co koukat. Vyjeli jsme směrem na Leogang, kde jsme tedy i přespali. Trošku jsem čekal, že najdem malej penzionek ale dojeli jsme až kolem 10té večer a moc nadějí jsme neměli. Sice jsme zkoušeli nějaký chajdy, ale nakonec už nás to nebavilo a ubytovali jsme se v Gasthausu v centru. 40e na osobu sice moc nekorespondovalo s komfortem, ale zas byla po týdnu postel. Další dny jsme už trávili jen v Rakousku.

Fotečky ze soboty  začínají na tehle fotce:

Zdroj Dovolená Rakousko 2009

Neděle:

Když jsme se ráno vyspinkali a vydatně posnídali, vyjeli jsme směrem na Kaprun k jezeru Zell am see. Našli jsme si na netu nějaky normalni ubytko a jelo se. Cesta utíkala a byl to kousek, takže jsme našli penzion a ubytovali se. Bylo to zajímavý místo, hned na začátku Hochalpenstrasse. Všude visely minidisco koule, a zahrada byla příběh sám pro sebe. Zapomněl jsem to vyfotit, což mě vcelku mrzí, bo takovy skvosty co tam měli, to se jen tak nevidí.Dostali jsme pokoj č. 1 se sprchou na pokoji, čistý, tak jsme to neřešili. Byl krásný den, tak nás napadlo, že si hned projedem Hochalpenstrasse. Cestou jsme potkali spoustu pěkných aut i motorek a taky spoustu těch, co neumí brzdit, bo zápach který byl cejtit každou chvíli z brzd, nebyl zrovna příjemný alpský vzdoušek. Vyjeli jsme nejvejš co to šlo, až na Bikers point do výšky přes 2500m.Nahoře jsme potkali dokonce Issetu, klobouk dolu, čuměli jsme, pán se toho očividně nebál. Po prohlídce panoramat jsme pokračovali dál, k ledovci Paster pod Grosglockner. Jde o jeden z největších alpských ledovců. Šel od něj příjemnej chládek, shlédli jsme i swarovskýho kukáň, sysli co běhali kolem a vydali se do restauračky na něco dobrýho. Když nám donesli jídlo, tak se začlo zatahovat a pomalu pršet. V tu chvíli nám došlo, že je otevřený kábro a já sprintoval zavřít střechu. No trošku vody jsme nabrali, ale nic co by neuschlo. Uff byl to záhul a napadlo mě že se posunu autem blíž, at nemusim takovou dalku pěšo. Sice jsem sjel až dolu pod restauračku, ale ten kopec nahoru byl snad ještě horší. Co se dalo dělat, zničenej jsem dojedl a pokračovali jsme dál. Dojeli jsme až na konec této fajne horské silničky, kde jsme si prohlédli vodopád a ve vedlejší vesničce  kostelík, od kterého je udajně super výhled na Grosglockner. No výhled se nekonal, bo bylo zataženo a po chvíli čekání jsme to zabalili a pokračovali zpátky. Cesta už byla volnější a tak jsme furt někde zastavovali a kochali se výhledem, vodopádama a snížkem. Byli jsme nad mraky a uplně bylo vidět, jak se udolí nalejvá mlhovinou. Krásný, krásný, krásný, jinak se to nedá popsat a cestu jsme si náležitě užívali.Do penzionu jsme dojeli už skoro za tmy a jsem rád, že jsme viděli Hochalpenstrasse jak za krásného, tak za horšího počasí, bo každá cesta nám ukázala novou tvář hor. Naplněni zážitky jsme povečeřeli, ulehli a těšili se na další den.

Fotečky z neděle od této dál:

Zdroj Dovolená Rakousko 2009

Pondělí:

 V pondělí jsme si řekli, že konečně zajedem zajezdit na ledovec. Předem jsme věděli, že to neni žádný terno, ale prostě rekreačně zajezdit. Když jsme přijeli k lanovce, bylo nám divný, že nevidíme žádný lyžaře. Trošku jsme váhali, zda se převlíkat do zimního, když všude kolem chodili turisti v kratasech, ale nakonec jsme to riskli. Zakoupili jsme permici a začali stoupat do 3000m. Dvakrát jsme přestupovali na lanovky a poslední kolejovka nás vyplivla na sjezdovce. Byla malá, nic moc kopec, ale kdy si zalyžujete v létě. Měl jsem radost, že mi prkno sedí a po pár hodinách ježdění jsme se rozhodli, že stačilo a vydali jsme se na cestu zpátky. Byl to příjemný den a zbytek jsme využili k odpočinku, dobré večeři a popíjeli jsme u internetu.

Fotečky z ledovce od této:

Zdroj Rakousko 2009

Uterý:

V úterý byl keškovej den. Zjistili jsme, že v okolí Zell am see se nachází spousty pokladů a tak jsme nažhavili GPS a vyjeli. Nejdříve jsme jeli do města, kde jsme se prošli a hledali. Dá se říct že jsme byli úspěšní a vše co jsme hledali se vcelku dařilo. Jednu jsme teda nedali, ale prostě bylo tam hafec lidí, signál lítal, tak jebat na ni. Celý den jsme se pohybovali po obvodu jezera, jak u vody, tak po kopečkách s výhledama. Nakonec to byl fajn den a geocaching nás přivedl na místa, kam by jsme normálně asi nezašli. Místy jsme to spojili s procházkou, a potkali jsme i labutě, který se vůbec nebáli. Okolí Zell am see je fajn akorát škoda, že nebylo víc sluníčka, aby jsme dali i nějaký to koupáníčko. Navečír jsme zas popíjeli a internetovali. Šetřili jsme hlavně síly na středu, kdy jsme se rozhodli, že navštívíme Krimelské vodopády.

Fotky z lovení začínají na této:

Zdroj Rakousko 2009

Středa:

 Ve středu jsme se probudili do krásného slunečného rána a tak jsme se rozjeli ke Krimmelským vodopádům. Jde o jedny z největších vodopádů v evropě, tedy aspon to tam psali.  Nevim jak to teda spočítali, bo jich tam je několik, ale asi to berou jako jeden celej a má výšku kolem 400m. Když jsme dojeli, tak parking byl natřísklej k prasknutí a plno turistů kolem nás mluvilo česky. Vyšli jsme tedy na lehce náročnou procházku. První zastávka byla dole, u největšího masakru. Z hory se valila řeka a dopadala na skaliska, od kterých stoupala vodní pára. Moc se fotit nedalo a těch pár fotek co jsem udělal, tak to nebyl uplně dobrej nápad. Za pár sekund jsem měl uplně mokrej foták, ale naštěstí jede. Udajně je vdechování těchto vodních par léčivé a hlavně nabíjí energií a osvěží, takže Leni se furt nabíjela a já před vodou utíkal a schovával aparát.  Samozřejmě jsme chtěli vidět vše, takže začlo stoupání. Bylo to dost strmý, ale po cestě byly vyhlídky a další vodopády a tak to skvěle utíkalo. Nahoře jsme sedli na kameny a relaxovali u valící se vody. Byla krásně čistá.  Natěšení úchvatnou podívanou jsme se vydali zpátky k autu a pokračovali dál po horské silnici. Serpentýnky, krásnej povrch, užívali jsme si to a stavěli jsme na vyhlídkách, kde byly vodopády vidět v celé své kráse. Byl to super den, a trošku trénink na další. Cestou zpátky jsme polovili nějaký kešky, zastavili jsme se u muzea Národního parku a povečeřeli v místní stylové hospudce. Super strávený den, moc jsme si to užili a ztahaný ulehli

Fotečky z vodopádů od této:

Zdroj Rakousko 2009

Čtvrtek:

 Ve čtvrtek ráno jsme se zabalili, vypakovali z penzionu a vyjeli na Kaprun. Jeli jsme až nad něj, nejdál kam to šlo a když skončila silnice, zaparkovali jsme v parking zoně a vydali se na tůru. Byl to asi největší záhul, který jsme o dovču podstoupili. Sice nás nahoru i dolu mohl odvézt bus, ale vubec nelituji, že jsme si to vyšlápli. Začátek trasy jsme trošku zkazili a když jsme došli pod výtah, zjistili jsme, že jsme na druhé straně potoka. Byl to vcelku risk ho překročit, kor s technikou, ale nakonec jsem to dal a Leničce pomohl, je prostě dobrá a dala to. Po překročení byla před náma asi 50m skalnatá stěna a tak padlo rozhodnutí, že si to vylezem. Bylo to dost na hraně, dost to klouzalo i v horské obuvi, ale vydrápali jsme se a opět jsem obdivoval Leni, že se toho vůbec nebála. Na to, že jsme byli na začátku cesty, docela dost nám to naložilo, tak jsme se osvěžili u prvního vodopádu a pokračovali k výtahu. Jde o diagonální výtah, který uvezl tušim až 150 lidí. Jel po kolejích a vcelku to frčelo. Jeli jsme proto, že jsme se chtěli svézt, ale i proto, že nám pomohl překonat 400m výšky. Nahoře, když turisti opět přesedali do busů, jsme se vydali po svejch k první přehradě. Cesta vedla po stezce, kterou asi vyšlapali srnky, místy jsme překračovali vodopády a potoky až jsme došli k první hrázi. Vody bylo vcelku málo a my pokračovali po břehu dál. Nebyla to zrovna procházka po rovince, cesta vedla horem dolem a nejvíc nám dal zabrat jeden vodopád, pod kterým byl ledovec a nešlo to moc jednoduše obejít. Kopeček sice vypadal malej, ale klouzalo to, sypalo se kamení, no mazec. Leni ta to vzala přes vodu, kde dostala pořádnou sprchu, ale já si to s fotákem nelajsknul a musel jsem spodem. Když jsme v dáli viděli druhou hráz, moc jsme si nevěřili, že tam dojdem, ale šlapali jsme co nám síly stačili a jsem fakt moc rád, že jsme nejeli busem, který jede v tunelech a turisti prakticky nevidí nic z okolní krajiny ,vodopádů, ledovců. My měli vše na dosah, na vše jsme mohli sáhnout a viděli jsme několikrát víc a bez eur za busozkratku. Když jsme prošli kolem nejvýše položené mlíkárny v Rakousku, čekala nás stále ještě dlouhá štreka. Vidinou cíle jsme z posledních sil začli stoupat po stezce a bylo jasný, že nazpátek sedáme na bus, nebo by jsme chcípli. Když jsme před sebou konečně měli restauraci, naběhli jsme a okamžitě nabírali jídlo a pití. Sice jsme se napájeli z potůčků, ale posledních par km žádnej nebyl a my byli uplně vysušený. Byl to super pocit vylezt z udolí nahoru a člověk si pak sám sebe víc váží. Tedy aspon já a byl jsem moc pyšnej na Leni, která to samozřejmě dala se mnou a myslím, že oba jsme si slušně sáhli na dno. Po jídle jsme se prošli po přehradě a uprostřed se nacházel nejvyší bod tohoto místa. Kus skály ve výšce 2100m a tak jsem dostal nápad, že to prostě vylezem taky, když už tam jsme. Sice se moc nechtělo, ale stálo to za to. Nahoře nás jeden postarší motorkář vyfotil a my sedli a kochali se nádhernou podívanou kolem nás. Bylo to neuvěřitelný, fakt pohádka. Jak si tak sedíme, napadlo nás, kdy asi jede poslední bus. Zrovna jsme čuměli, jak jeden sjíždí dolů a bylo nám i trošku divný, že ani žádný lidi už nikde nejsou a jsme tam uplně sami. S troškou naděje jsme slezli skálu a šli po hrázi k nástupišti. No samozřejmě poslední bus byl fuč. Na jednu stranu jsme chtěli jet, ale po jídle a odpočinku jsme nabrali trošku sil a nedalo se nic dělat, museli jsme po svejch. Trošku byl problem v tom, že už bylo kolem šestý večer a lezt po horskych cestach po tmě neni uplně to spravný. Cesta dolu utíkala suprově, zastavili jsme se u mlíkárny, koupili místní limonádku, pokecali s motorkářem, který nás fotil a radil, at tam přespíme, ale my chtěli vyjet a pokračovat dál, tak jsme šli. Šli jsme uplně sami, slunce zapadalo a hory byli jenom naše. Osvícený vrcholky vypadaly fantasticky. Zabrat nám dal opět ledovec, který jsme nakonec zdolali tak, že jsme seběhli až dolu k vodě a pak traverzovali zpátky k hrázi, což nakonec byl super nápad a zkrátilo nám to trošku cestu. Zato výtah nám ji prodloužil, bo samozřejmě taky už nejezdil. Když jsme nakonec uspěšně došli k autu, byli jsme zničený, ale myslim že příjemně zničený. Čekala nás ještě dlouhá cesta, protože jsme další den měli v plánu vyhlídku na Dachsteinu, takže jsem zasednul za volant a jelo se. Silnice až k Dachsteinu super, takže kábro jelo samo a já si to užíval. Dorazili jsme na místo kolem 10té večer a hned v druhém penzionu se nám zadařilo ubytovat. Penzion byl český a plný čechů, takže nebyl problem se ani domluvit. Do postele jsme padly uplně mrtvý. Obdivuju Leničku, že ani nijak neskuhrala a vypořádala se se vším, co nás na této cestě potkalo, respekt jako, miluju tě zlato, jsi prostě nejlepší.  Každému doporučuji se zajet podívat na Kaprunské přehrady, je to nezapomenutelný zážitek, pokud tedy nepojede někdo busem. Myslim, že tohle můžu označit jako jeden z nejhezčích zážitků z dovolený a klidně bych šel hned znovu. Neuvěřitelný panoramata a člověk si uvědomí, že na světě je furt krásně.

Fotečky z přehrad od této

Zdroj Rakousko 2009

Pátek:

Jak jsem již psal, poslední den jsme se po přejezdu z Zell am see vychrápali v českym rakouskym penzionu. Ráno jsme si dali snídani a vyjeli s ostatními návštěvníky na vyhlídku Dachstein Sky walk. Přidali jsme se k ostatním, aby jsme měli skupinovou slevu a čekali jsme ve frontě na lanovku. Když nás dovnitř nacpali asi 60 lidí, tak jsme se trošku pomačkali a po chvíli už jsme vylejzali na vrchní stanici. Bylo krásně, slunečno a krásný výhled. V dáli jsme viděli místa, kde jsme se 2 týdny pohybovali. Prošli jsme se po plošině, která je vysunutá nad údolí a na konci se nacházel prosklený otvor, kde bylo vidět dolu. Bylo vidět, že někteří lidí se trošku bojí na to šlápnout, tak obcházeli. My jsme se prošli po snížku, okoukli lyžařský areál a slunili jsme se. Věděli jsme, že další naše cesta povede už domů a vůbec se nám nechtělo. Ale co se dalo dělat, po kochačce jsme nastoupili zpátky do kabinky a sjížděli dolů. Na parkingu jsme stáhli střechu a vyjeli na Prahu. Cesta utíkala, ale jak jsme přejeli hranice, bylo vidět, jak kopce klesají a ani ty vesničky už nebyly tak hezky upravený a barevný, prostě návrat do reality. Po cestě jsme se stavili pro Emily, která nás dokonce i poznala a asi se jí taky moc nelíbilo, že musí dom, když měla dovču na chajdě, kde mohla běhat kam se jí zachtělo. Dali jsme večeři a jeli domu. Vubec se nám nechtělo, chtěli jsme zpátky. Když shrnu naši dovolenou, byla hrozně krátká. Jsme nabití dojmy a a hlavu plnou krásných scenérií. Rakousko mohu doporučit každýmu, kdo má zájem chodit po horách, ale i těm, kdo si nechtějí užít uplně aktivní dovolenou. Nemusí se nikde vyloženě šlapat, když se nechce, všude jsou busy, ale z busu nikdy neuvidíte všechno, jen zlomek tý krásy. Nečekal jsem, že Alpy mohou být v létě tak krásný a je to hroznej relax. Byla to jedna z mých nejhezčích dovolených a jsem rád, že jsem jí prožil s mou nejmilejší, která si ji doufam také užívala. No nedoufam, vim, bo byla stejně unešena jako já. Do Rakouska se určitě ještě někdy podíváme, bo nabízí spoustu přírodních krás, vřelé lidi a neuvěřitelnou potěchu pro oči. Pořád jsme si řikali, proč praotec Čech nepopošel ještě o kousek dál. Pro ty, co to přelouskali celý, tak doufám že to nečetli nadarmo a nabilo je to trošku tou atmosférou, kterou jsme zažívali. Takže toto je KONEC.

Fotečky z pátku od této:

Zdroj Rakousko 2009