Čas nejde zastavit a tak přišla chvíle, které jsem se lehce bál, ale zároveň hodně těšil. Cyklovýlet po jihu naší malé zemičky byl v plánu již rok a tak bylo na čase zajít po roce do sklepa, vykrámovat kola, brašny, zkontrolovat výbavu a balit se. Aby toho nebylo málo, má čerstvá ženuška onemocněla angínou a nedalo se nic dělat, lehla do postele a dostala antibiotika. Nabouralo nám to sice společný start s celou skupinou, ale nedalo se nic dělat, bacil si nevybírá a tak jsme museli počkat, až zaberou léky. V sobotu jsme jen nešťastně koukali na MMS od zbytku výpravy, jak se přesouvají do Jindřichova Hradce, kde byl start cesty na kolech. Popravdě já až tak moc zklamán nebyl, protože rok jsem neseděl na kole a byla to taková lehčí noční můra, najednou sednout na tu maličkou sedačku a tlačit na ní půlky 300km, nic moc představa. Naštěstí Lenička se vzchopila a v pondělí přišla nabídka odjet společně s přítelem Kájy, že by nás nabral i s koly a výbavou, abychom to měli jednodušší. Sice byla  Leni ještě slabá, ale nakonec jsme se domluvili, že pojedeme a uvidíme na místě, jak to zvládneme. Odpoledne jsme sedli do Superba a vyjelo se na jih Moravy do kempu Bítov, kam už zbytek pelotonu stihnul přejet. Po našem příjezdu jsme postavili stanové městečko a vyšli jsme navštívit místní hospůdku. Vcelku mě potěšili domácí slivkou a tak se mi tam líbilo. Abych nezapomněl, hned po našem příjezdu jsme byli zasvědceni do celotáborové hry, která spočívala v tom, že po celou dobu zájezdu nesmí nikdo držet nic jiného, než štětku na mytí nádobí, nebo kolo. Komu upadla, nebo ji zapomněl, dostal jako bonus toaleťák, který při dešti nebo sprše dělal efektní cucky, jak se o tom přesvědčil při spaní pan vedoucí. Kdo četl článek z loňského roku, kdy jsme měli obdobnou verzi se zubníma kartáčkama, tak se akorát povýšilo na další level. Musím uznat, že štětka se držela líp než kartáček a tak se to dalo vcelku bez problémů dodržovat, i když také jsem asi 2x toaleťák vyfasoval. Po noci v kempu, kdy jsme panu vedoucímu připravili lehkou bojovku, ve formě přesunu stanu, který nenašel, i když byl krásně vypnutej jen o pár metrů dál, jsme se né moc svěží vzbudili do horkého rána. Posnídali jsme kioskovou snídani a s Leni jsme se shodli, že ještě vyčkáme a pojedeme autem, prostě budeme dělat podporu cyklistům a také proto, že ten den se mělo jet největší převýšení, přes 900m a to bych prostě nedal ani já, ani oslabená Leni. Hned v prvních kilometrech přišla na řadu naše asistence, protože jeden účastník píchnul a jeho duše už byla jako cedník, tak jsem rád zapůjčil svoje kolo, aby se taky trochu projelo. Navštívili jsme hrad Cornštejn, odlovili keš, prohllídli jsme si kousek přehrady a jeli jsme dál do Vranova nad Dyjí, kde jsme se skupinou poobědvali. S Leni jsme ještě zajeli na Vranovskou přehradu, kde jsme si prošli hráz a odlovili vcelku náročnou kešku s hezkým výhledem. Naše další cesta vedla do města okurek a to Znojma (ano vím, okurky jsou sice znojemské, ale z Veselí). Bylo třeba dokoupit nějaké věci na kolo a také do zásoby duše. Další zastávku jsme si naplánovali na Šobesu , což je jedna z nejstarších vinic na hranici s Rakouskem. Museli jsme kousek šlápnout pěšky, ale vyšlo nám to pěkně, že jsme se sešli s naší skupinou, která už na místě degustovala. Bylo to super místo a po pár kalíškách jsme se vydali dál, do kempu, kde jsme měli spát na fotbalovém pažitu. Nespali jsme sice přímo na hřišti, ale plocha pro stany kolem měla stejnou údržbu a bylo to naprosto luxusní. Shodili jsme boty a užívali si příjemného šimrání trávy. Namontovali jsme na kola nákup a kola a postavili stany.  Na véčeři jsme se vydali do stodoly, kde nás řádně nakrmili, zásobili vínem a zavřeli, takže jsme pokračovali, dokud jsme džbánky nestrestali. Po našem návratu nás čekalo nemilé překvapení, začalo pršet a bouřit. Chvíli jsme ještě vydrželi, ale po dopití všech zásob jsme museli jít spát. Ráno to nebylo o moc lepší, ale i tak jsme se rozdělili na tři skupiny, z nichž jedna se rozhodla jet na kole, jedna vlakem a jedna autem s tím, že vezmou všem věci. Já s Leni jsme si vybrali cestu na kolech, protože už se cítila dobře a přecijenom  jsme taky chtěli něco našlapat. Bylo sice od vedoucíno nahlášeno, že trasa bude mít cca 70km, ale prej po rovince. Vyjeli jsme tedy a hned zpočátku nás čekalo několik lehkých kopečků, kde jsme museli všichni tlačit. Zbytek dne a cest už bylo opravdu vcelku v rovině  a bylo to úžasný. Všude kolem bylo spoustu vinic, kaluží a i počasí nám vcelku přálo, protože se začalo vyjasňovat. Cestou jsme obhlídli starou pevnost z války, najedli se a pokračovali kolem Novomlýnských nádrží až do Horních Věstonic, kde už jsme byli očekáváni zbytkem výpravy a hlavně panem Moravčíkem, kde jsme přenocovali ve sklípku. Leni posledních 15-20km umírala, nedala si říct že zavoláme auto, kousla se a dojela to. Bylo vidět, že si šáhla na dno, já měl otlačenej zadek a taky jsme si moc nepískal. Konečně jsme dojeli do sklípku, dali koupel a začalo se degustovat a jíst. Byl to super večer, jak prohlídka manufaktury na víno, tak i sklípek, víno, lidi, vše bylo dokonalý. Sice jsem docela brzy odpadnul, asi únava, ale hned po probuzení už jsem nalejval kalíšek s vínečkem.  Ráno nás probudilo slunko, takže jsme dosušili co se dalo a vyrazili už na kratší úseky naší cesty. Ten den bylo v plánu nějakých 30km kolem Novomlýnských nádrží a byla to rovinka, takže jsme jeli napohodku a cesta pěkně utíkala. Zastihnul nás sice jeden liják, ale byli jsme akorát na obědě v hospodě, takže vše proběhlo v suchu. Ten den jsme se přesunuli do Dolních Věstonic a zakufrovali jsme v kempu přímo u nádrže. Sklípek už jsme sice žádný otevřený nenašli, ale i tak jsme chvíli poseděli a popili v restauraci u kempu. Další den nás opět čekal slunečný den a poslední úsek naší cesty. Cesta vedla do Lednice a do kempu Apolon, kde jsme bydleli i loni. V plánu bylo kolem 20km, takže jsme se šetřili a část lidí šlo hledat kešky do zámecké zahrady a zbytek lidí, včetně mě si našlo útulnou vinárnu v sudech. Započali jsme alkoholové čekání na lidi ze zahrady a musím uznat, že vínečko bylo luxusní a na tom slunku do mě teklo proudem. Vedoucí si mezitím vyměnil gumu, kterou píchnul a poté jsme zase všichni vyrazili k Apolonovu chrámu, odkud to bylo do kempu už na dohled. Ubytovali jsme se, umyli kola a začali snášet z okolí dřevo na opékání buřtů. Když se konečně podařilo roztopit oheň, začalo se opejkat a jako přílohu uvařil vedoucí gulášovku, takže naprostej luxus. Poté už byla na řadě bojovka, kterou nám vedoucí připravil a byla taky super. Každý jsme šli sám, za svitu svíček lesem a plnili úkoly, což navodilo super atmosféru poslední noci. Po zdolání všech překážek jsme už finišovali v hospodě v kempu, kde hrála živá kapela. Ostatní nám ale nezapomněli, že na svatbě neproběhl pořádnej tanec s nevěstou a ženichem, takže jsme si zatancovali snad s každým, kdo zrovna v hospodě byl. Mezitím vedoucí vyhodnotil celý týden a začal rozdávat diplomy, což jsme završili hromadným nákupem zelené pro našeho skvělého vůdce, čímž jsme mu způsobili problém na další den. Když vše skončilo a vyhodili nás, šli jsme spát, byla to poslední noc perfektního týdne, takže jsme ulehali s klidem a pocitem, že další den už jen dojedeme na vlak, na pohodu. Po probuzení jsme nikam nespěchali, vlak jel až odpoledne, takže jsme si čas krátili hledáním keší a obědem ve stejné restauraci, jako loni v Břeclavi. Po příjezdu vlaku jsme naložili kola a začali hledat volné místa ve vlaku, což bylo vcelku dost náročný, ale nakonec se zadařilo a domů jsme dojeli v sedě. Když jsme dorazili do Prahy, proběhlo loučení a cesta dom. Přidala se k nám Kája a po nastoupání Petřínskou lanovkou jsme se rozdělili a každý pokračoval svou cestou. Chtěl bych poděkovat všem účastníkům zájezdu, bylo to super, jen škoda, že jsme nemohli jet od začátku (no možná ani né škoda, bych chcípnul). Tak třebas zase za rok.

Fotečky ode mě: